Covered by my Face 13-14

17. listopadu 2011 v 10:01 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Aprille
Jazyk: CZ!
Dej: V okolí Mystic Falls se potlouká nějaký neznámý upír, který, jak se tak zdá, jde Eleně po krku a ona tak musí veškerý svůj čas trávit hezky v bezpečí schovaná ve Stefanově domě, Stefan samotný se mezitím s Damonem snaží neznámého odhalit, ale... Co se stane, když jsou do toho zamotaná tajemství a lži?
Covered by my face 13-14

Odhodlaně jsem odkráčela nahoru po schodech a zastavila se u dveří do Stefanova pokoje. Byly zamčené - i když ne že bych to nečekala. Slabě jsem na ně zaklepala.
"Stefane? Stefane, jsi tam? Já vím, že tam jsi, otevři mi prosím tě, chci ti to vysvětlit!," zavolala jsem přes dveře.
Nic. Ticho.
"Stefane, prosím!!," zkusila jsem to znovu a ještě jednou zaklepala - tentokrát důrazněji. "Stefane!!"
Zase ticho.
"Stefane, já ti to chci všechno vysvětlit, není v tom nic, že by..," nevěděla jsem tak úplně jak to říct. "... že by... hele, já ti to nechci říkat přes dveře!! Stefane, prosím, pusť mě dovnitř!!"
Zase nic.
Spustila jsem tedy na novo, ale ani tentokrát jsem se nesetkala s jiným výsledkem než s tichými dveřmi. Snažila jsem se tam tak skoro až do rána. Už jsem skoro ani nemohla mluvit, když jsem si všimla, že obloha za okny už není černá, ale jen tmavě modrá. To už jsem skoro ani nedokázala pozvednout ruku, abych znovu zabušila na dveře.
Pomalu, ale jistě jsem začala chápat, že jsem zjevně dostala jakýsi ban do Stefanova pokoje - i když jenom dočasný, jak jsem tak doufala.
Nakonec jsem to ale přece jen vzdala a řekla si, že budu pokračovat zase později, až si trochu odpočinu. To byl trošičku problém, protože jak už jsem říkala, do Stefanova pokoje jsem neměla přístup povolen a k Damonovi jsem jít nehodlala už jen z principu. Nakonec jsem se znovu odebrala do obývacího pokoje a svalila se zase na gauč. Ani jsem se nenamáhala hledat nějakou deku, usnula jsem do několika vteřin.
Už muselo být nejmíň poledne, když mě probudilo jakési prásknutí. Zmateně jsem mžourala slepenýma očima kamsi do prostoru, jak jsem tak pozorovala Damona, jak cosi velice hlučně hledá po obýváku ve všech policích a skříních.
Nevšímal si mě, když jsem se jako v omámení posadila a dál otupěle zírala někam před sebe. Ještě pořád jsem nebyla tak úplně probuzená. Teprv až po několika minutách jsem si řekla, že je čas zase se pustit do mého boje za mou nevinu.
Zvedla jsem se z gauče a klopýtala ke dveřím. Už jsem skoro vycházela z pokoje, když mě zarazil Damonův hlas.
"Jestli jdeš za Stefanem, tak tam není," oznámil mi bez zájmu a dál cosi hledal v jedné z knihoven, přičemž knihy nebezpečně létaly všude kolem.
"Cože?," podivila jsem se, protože jsem byla ještě moc ospalá, abych ho pochopila na poprvé.
"Jestli jdeš nahoru za Stefanem, tak ti říkám, že tam není. Odešel," trpělivě mi zopakoval ještě jednou, aniž by mi věnoval jediný pohled.
"Cože??!!!,"vykřikla jsem, jak jsem si uvědomila, co mi to tu říká. "On odešel??!! Kam??!! Kdy??!! Proč jsi mě nevzbudil??!!," začala jsem jančit.
Konečně se na mě taky podíval. "Ano, odešel," kostatoval klidně. "Kam? To nevím a nevzbudil jsem tě asi proto, že jsem za prvé: mizernej budík a nemám ve zvyku budit lidi, obzvláště když mi ani nesdělí, že bych je vzbudit měl, a za druhé, protože jsem to taky zjistil až ráno. Byl už pryč, když jsem se vzbudil," s těmi slovy z té hromady knih vytáhl jednu takovou malou červenou knížečku a odkráčel z pokoje, tu hromadu knih tam nechal ležet na podlaze.
A já jsem se znovu zhroutila na gauč a zadívala se někam neurčitě před sebe.
Tak fajn, co teď? Nemusím snad říkat, že jsem se o Stefan šíleně bála. Měla jsem upřímě docela dost nahnáno z toho, co by mohl udělat. Samozřejmě jsem věděla, že Stefan není ten typ člověka, který když se setká se sebemenším problémem, jde si hned skočit tuhle z útesu nebo si hodít mašli. Ale stejně jsem se obávala toho, co by mohl províst. A vůbec jsem byla vyděšená z toho, že by se třeba už nemusel vrátit vůbec...
Sakra, musí se vrátit!! Prostě musí!! Zrovna jsem mu chtěla navykládat, jak moc ho miluju a jak strašně mě to mrzí a vůbec už jsem byla připravená zbavit se toho posledního zbytku respektu a důvěryhodnosti, které mi ještě zbyly, teď si nemůže jen tak odejít!!
Ale zjevně mohl... A tak mi tedy nezbývalo nic jiného než jen jednoduše čekat. Nevěděla jsem sice, jestli se vůbec někdy dočkám, ale nic jiného jsem dělat nemohla. A tak jsem tam jen seděla na tom gauči a hypnotizovala přiom průchod na chodbu.
Jenže Stefan nikde. A i Damon byl uklizený někde nahoře nebo já nevím kde. Nakonec jsem možná také z velké části nudou prostě usnula. Původně jsem sice chtěla zůstat vzhůru, dokud se nevrátí Stefan, ale to bych taky mohla čekat ještě několik dní a to bych jakožto prostý člověk asi nedokázala bez spánku.
Byl to dlouhý spánek. To včerejší ponocování asi ještě bylo trochu znát.
Probudil mě nějaký šustivý zvuk. Otevřela jsem oči dokořán a trochu vyděšeně poslouchala, jestli ještě něco neuslyším. Zdálo se, že někdo je v pokoji se mnou. A ať to byl kdokoli, překvapilo mě to, protože jak jsem si tak všimla, byla ještě zřejmě hluboká noc soudě podle černé oblohy za oknem.
Ta osoba zjevně něco hledala. Přecházela téměř neslyšně po pokoji sem a tam a jen občas se ozvalo nějaké klapnutí nebo zvuk takového typu.
Nicméně jsem z nějakého důvodu nechtěla, aby ten někdo, kdokoli, věděl, že jsem vzhůru. Zase jsem pevně semkla víčka k sobě a čekala. Možná že jsem taky vědma, protože jen několik vteřin potom se ony zvuky přemístily před gauč, takže jsem hádala, že ten někdo právě teď přehrabuje polici přímo naproti mě.
A přemohla mě zvědavost. Prostě jsem to riskla a na maličkou škvířečku povolila stisk víček. Očím chvíli trvalo, než si přivykly na tu tmu, ale za chvíli už jsem si byla docela jistá, že zírám na Stefanova záda, jak byl ode mě odvrácený a cosi hledal na té polici.
Ještě jsem si ani pořádně neuvědomila, že se vážně dívám zrovna na Stefana, tedy na toho, na kterého tu celý den čekám, a už bylo pozdě. Najednou byl prostě zase pryč. Celá zaražená jsem ještě chvíli čekala, ale nic už jsem nezaslechla a tak jsem usoudila, že už zase odešel.
Teprv v tu chvíli jsem se doopravdy probudila.
Odešel?! Už zase?! No tak to ne!!!
Reagovala jsem naprosto bez rozmýšlení. Jednoduše jsem vystřelila z gauče a vyběhla z domu. Nevěděla jsem kam běžím, ani jestli to má vůbec nějaký smysl, ale prostě jsem běžela.
Stefan musel být někde tady. Jednoduše musel.
***
Vůbec mě nezajímalo, že to nebezpečí ze strany neznámého cizince ještě stále hrozí. Vůbec mě nezajímalo, že nemám sebemenší potuchy, kam to vlastně běžím a kterým směrem šel Stefan a jestli nejdu náhodou úplně opačnou stranou. To mi bylo fuk. Někde tu musel být.
A tak jsem hledala. Domyslela jsem si, že asi nešel někam k centru města, takže jsem se vydala na vnější obvod a vzala to obloukem po kraji města. To byla taky přesně ta chvíle, kdy jsem zjistila, že to naše městečko není zase takový zapadákov, jak jsem si myslela. Šla jsem pěknou dobu. Dokonce jsem několikrát zabočila i kousek k centru, abych se přesvědčila, že jdu ještě stále kolem města a ne do nějaké sousední vesnice. To už bylo světlo.
Vypadalo to dnes na docela hezký den. Slunce svítilo, ale zatím nebylo vedro a ani asi nebude. Vzduch byl možná trošku vlhký a těžký, ale jinak nepršelo a bylo dokonalé bezvětří. Mě osobně tedy déšť nevadí, ale jelikož jsem se chystala venku strávit tolik času, kolik mi ho zabere hledání Stefana, což se mohlo protáhnout klidně ještě na celý den, tak se mi moc nechtělo moknout v nějakém slejváku.
Bylo už poledne, když jsem se rozhodla si alespoň zajít koupit nějaké pití nebo tak něco do města. Cestou jsem se ještě stále rozhlížela všemi směry, jestli náhodou Stefana neuvidím. Samozřejmě, že jsem Stefana neviděla - za to se mi povedlo na chvilku zahlédnout jednu koženou bundu, u které jsem si byla téměř jistá, že patřila Damonovi.
Naštěstí ke mě byl oočený zrovna v ten moment zády, takže jsem měla chvilku na to, abych si uvědomila, že zřejmě hledá mě a že by tedy bylo rozumnější někam se schovat z jeho upířího dohledu, aby mě neměl možnost zase odtáhnout do domu do bezbečí - jakože jsem si byla jistá, že by to byl udělal, kdyby mě zvětřil.
Každopádně jsem se raději přikrčila do jednoho výklenku na ulici tak, aby mě nemohlo zahlédnout ani jeho dalekozraké oko a počkala jsem tam asi tak deset minut, dokud jsem si nebyla naprosto jistá, že už je zase pryč. Pak jsem zase vylezla ven a znovu zamířila na okraj města.
Tam jsem se zase rozhodla, že bych mohla zajít ještě o něco dál, takže jsem nakonec skončila v lese za městem. Problém je ten, že orientační smysl se u mě rovná asi tak třetí mocnině z nuly - což je samozřejmě nula, že... Takže si to asi dokážete představit, když jsem tak po půl hodině pochodování lesem zjistila, že nevím kde jsem, ani kudy bych měla asi tak jít, abych se dostala z lesa ven.
A co udělá chytrá holka v takovéhle situaci? No... tak rozhodně nevezme mobil a nezavolá Damonovi, že je v lese a že by potřebovala vyzvednout, protože se ztratila a pravděpodobně bez jeho pomoci už dnes ani zítra nedorazí do města, jelikož prostě neví kudy a s jejím štěstím půjde přesně na opačnou stranu.
Ale já samozřejmě jsem chytrá holka, takže jsem se rozhodla tomu alespoň ještě nasadit korunku a jít se ztrácet dál. Za chvíli už jsem ani nevěděla, jestli jsem ještě něde v okruhu patnácti kilometrů od Mystic Falls, protože jsem jednoduše nevěděla ani to, jak daleko jsem za tu dobu ušla - a samosebou, kterým směrem.
Nakonec jsem se sesula někde na pařez na jedné takové sympatické mýtince mezi třemi stromy.
No a víte, co se stane zaručeně tomu největšímu šťastlivci pod sluncem, když je sám ztracený v lese?... keksne mu mobil.
Takže jsem si nemohla zavolat o pomoc ani Stefanovi, který by mi to stejnak ani nezvedl, a ani Damonovi, kterému se mi zase moc volat nechtělo. Stručně - jsem v loji...
Jenže tím, že se tu budu povalovat v napolo rozloženém pařezu, tím nic nezískám. Tak maximálně třísku v zadní části těla. Nakonec jsem se tedy rozhodla vydat se alespoň tím směrem, o kterém jsem si myslela, že je správný a vede k městu.
Jenže ejhle - buďto jsem zašla dál, než jsem si původně myslela, že jsem zašla, nebo jsem se vydala přesně opačným směrem. Už bylo dost šero a všude pořád jen a jen stromy. Ani nikde v dálce žádný náznak cvilizace.
Trochu už mě popadala panika. Kráčela jsem lesem a bála jsem se změnit směr, abych ho náhodou nezměnila už jen několik metrů od silnice.
A pak jsem ho najednou uviděla. Černou siluetu kousek dál mezi stromy. Lekla jsem se, ale doufala jsem, že ať to bude kdokoliv, alespoň jsem narazila na NĚKOHO. Stál ke mě zády. Ale v tu chvíli mi bylo docela jedno, kdo to je, hlavně že to vůbec někdo je. A tak jsem šla za ním. V duchu už jsem formulovala nějakou otázku, která by o mě hned na první pohled nevypověděla, že jsem totální magor, který se ztratil v lese s vybitým mobilem.
Byla jsem od té postavy asi už jen na čtyři metry, když jsem si uvědomila, že to vůbec není žádná náhodná postava nebo nějaký turista z města, ale Stefan. Zarazila jsem se.
V tu chvíli se i on otočil na mě. Ano, opravdu to byl Stefan. Ale vypadal jinak. Ve tváři měl takový nepříjemný a nepřístupný, tvrdý pohled a z jeho očí se rozpínal chlad až ke mě.
Chvíli jsme na sebe jen mlčky zíraly a pak prolomil ticho.
"On tě nemiluje," oznámil mi zpříma, což mi upřímně docela vyrazilo dech, protože jsem to takhle zostra nečekala. Nicméně jsem na sobě nedala nic zdát, upírala jsem na něj bezvýrazý pohled a čekala. "Miluje jí. Nech ho jít," pokračoval pak a mě v tu chvíli nebylo zrovna jasné, co tím chtěl básník říci. "Nemiluje tě a já taky ne. Odejdi," řekl pak ještě tvrdě a to už mi to bylo fakt divné. Myslela jsem si, že mě Damon nemiluje, to jsem dokonce i docela jistě věděla, ale Stefan...? To mě už docela zasáhlo.
Celé ty měsíce s ním a on mi teď řekne tohle...
A pak jsem najednou někde mezi stromy zaregistrovala nějaký rychlý pohyb a v ten moment tam z čista jasna kousek od Stefana stál i Damon.
"Co to sakra děláš?!," vyjel na Stefana a já měla čím dál tím větší pocit, že mi něco uniká.
Stefan se na Damona ohlédl s výrazem tak chladným a obezřetným, že jsem v tom Stefana vážně nepoznávala.
"Dělám to, co ty jsi tak dlouho udělat nedokázal," oznámil mu břitce a zase pohlédl na mě.
A já v tu chvíli přemýšlela, jestli mě teď zabije, nebo mě nechá ještě chvíli žít - v nejlepším případě odejít a znovu se ztratit v lese.
"Jdi pryč, tady nemáš co dělat," vyzval mě ještě jednou Stefan a to už se na mě tím chladným a vzdáleným pohledem díval i Damon. Co se to děje?
"Co-cože...?," vykoktala jsem nakonec ne zcela schopna kloudné věty. Nechápavě jsem zírala na Stefana. To se mnou stráví měsíce urputného boje o přežití našeho složitého vztahu, a pak mi teď řekne, že mě nemiluje a že mám odejít? "Stefane... já... já to nechápu!," zakňourala jsem, jak se mi do očí už už vkrádaly slzy.
Moc dobře jsem postřehla ten opravdu velice kraťoučký oční kontakt, který proběhl mezi ním a Damonem. Co se to stalo? Cítila jsem se jakobych zaspala několik měsíců, v průběhu kterých se všechno překopalo od základů.
Pak se na mě Damon mírně zamračil, jak na mě ostřil oči. Chvíli mě tam tak zkoumal, zatímco Stefan se na mě stále tvářil jako na vraha. "Eleno?," vypadlo pak z Damona po nějaké té chvilce toho zkoumání.
Stefan po Damonovi hodil rozhozeným pohledem. "C-cože...?"
"Eleno!," ozval se Damon, jakoby právě pochopil něco opravdu složitého.
"Damone, co... já... já to nechápu," otočila jsem se tentokrát na něj, když Stefan se mi nezdál nic vysvětlit.
"Eleno?," vylezlo konečně ze Stefana a upíral na mě nevěřícný pohled. To už jsem nepokrytě plakala, jak jsem byla zaskočená a zmatená a vůbec všechno. "Pane Bože, Eleno!," jakoby se vzpamatoval Stefan a v příštím okamžiku už mě utěšoval ve svém náručí. Chvilku mě tam tak houpal ve svých pažích a já nemohla zastavit své slzy, přitom pořád opakoval, že ho to mrzí a že to je jinak a že se tohle vůbec nemělo stát. Pak na chvilku přestal s konejšivým utěšováníma odtáhl si mě od těla na délku paže, aby mi viděl pořádně do opbličeje. "A-ale co tu vůbec děláš? Vždyť - vždyť jsi měla být doma s... s Damonem?," při Damonově jméně se trochu zarazil a ohlédl se na něj dozadu.
Damon protočil oči v sloup. "Utekla," oznámil a tvářil se při tom trochu zatrpkle. "Hledal jsem jí celej den a taky jsem hledal tebe, abych tě o tom informoval, ale nikdo z vás prostě nebyl k dostižení," stěžoval si Damon a upíral přitom svůj šedivý zrak na Stefana. Pak se zase podíval na mě.
A já rázem začala chápat...
Jestliže Stefan nevěděl, že jsem utekla a nevěděl, že to jsem já teď tady v lese...Jestliže mi říkal takové věci... Ty útoky, ty jejich noční spiklenecké rozhovory...
"Katherine," hlesla jsem s náhlým pochopením.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 livien livien | 30. prosince 2011 v 23:02 | Reagovat

úplně úžasný 2 kapitoly! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II