Covered by my Face 17

20. listopadu 2011 v 13:47 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Aprille
Jazyk: CZ!
Dej: V okolí Mystic Falls se potlouká nějaký neznámý upír, který, jak se tak zdá, jde Eleně po krku a ona tak musí veškerý svůj čas trávit hezky v bezpečí schovaná ve Stefanově domě, Stefan samotný se mezitím s Damonem snaží neznámého odhalit, ale... Co se stane, když jsou do toho zamotaná tajemství a lži?
Covered by my face 17

"Katherine," hlesla jsem potichu a dalo mi hodně práce, abych se nepraštila do čela, jak jsem byla blbá. Neříkal, že já jsem mu ukradená, říkal to o Katherine. Jak jsem si tak teď všechno zpětně přehrávala, všechno sedělo.
Damon se na mě znovu zaculil. "Lžu běžně, ale takhle lhát bych si nedovolil," pronesl mi pomalu šeptem téměř u ucha. Nehledě na vážnosti situace jsem se musela začít smát. Damon? A aby si něco nedovolil? Jo, fakt skvělej vtip.
Pak mi ale úsměv zase zmrzl na tváři a vážnost situace mě zase dohonila. Tedy... uvědomila jsem si totiž jednu věc - pokud mi tady Damon nepřímo říká, že mě miluje a že mu nejsem ukradená, vlastně mi tím odpadá moje nejpevnější a nejstabilnější berle ve vlastní sebekontrole. Což zkráceně znamená, že už nemám důvod, proč nebýt s Damonem...
"T-to tedy znamená, že mě miluješ... ?," zeptala jsem se tiše ještě jednou. I tak mi slovo "milovat" ve spojení s Damonem přišlo poněkud bizardní. Nicméně, navzdory vší mé snaze mé prostefanovské strany, která se mě snažila udržet na uzdě, jsem tak trochu doufala, že odpoví kladně.
Damon na mě předvedl svůj nejlepší svůdně pokřivený úsměv a jemně mě pohladil po tváři. "Můžeš hádat...," zašeptal mi do ucha a něžně políbil na tvář, kde se mě ještě před chvílí dotýkal špičkami prstů.
Stačilo se jen natáhnout a políbt ho také. Stačilo jen tak málo, jen tak málo. A přece mi v tom cosi bránilo. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co mám dělat. Snažila jsem se získat čas, jak to jen šlo.
"A kolik mám pokusů?," zeptala jsem se, jak mi přistál další jemný polibek na krku.
Zasmál se. "Milion. To nemáš šanci uhodnout," oznámil mi a znovu mě strhával do víru polibků a protentokrát už jsem se jím strhnout nechala.
Lehce jsem opětovala jeho polibky a poněkud strnule se mu omotala kolem krku. Připadalo mi, že páchám bratrovraždu - tedy přinejmenším způsobuji, že ji pak spáchá Stefan. Jenže jsem si nemohla pomoct. Zdálo se to tak jednoduché prostě nic neřešit a zůstat stulená v Damonově náruči, zdálo se to tak prosté a krásné.
Pořád jsem si v hlavě uchovávala malého červíka, který mi stále a stále připomínal můj slib Stefanovi, že už nikdy nebudu s nikým jiným než s ním. Právě jsem ten slib oficiálně porušila. Líbala jsem se s Damonem a ještě jsem si to tak strašlivě užívala. Konečně, po tak dlouhé době.
A vlastně... Tak dlouho jsem si to zakazovala, až jsem prostě jednou musela podlehnout - to je uklidňující myšlenka, ne? Muselo se to nekdy stát. Dříve či později bych se nakonec nechala svést.
A bude to jen jednou. Stejně bych to byla někdy udělala, tak je alespoň dobře, že je to co nejdřív. Jednou smím být slabá a bez vůle, jednou smím podlehnout jeho kouzlu, to mi nikdo nesmí mít za zlé. Bude to jen jednou, pak už se to nestane, jen jednou, naposledy...
Ucítila jsem na krku cosi chladného, Trochu jsem se vylekala a přejel mi mráz po zádech, ale pak jsem si uvědomila, že to jsou jen Damonovy zuby. Bylo mi jedno, jestli mě kousne, v tu chvíli se to zdálo v pořádku. Člověk se musí přizpůsobit, chce-li se mazlit s upírem. A navíc mi to přišlo nové, vzrušující. Stefan se musel vždy odtáhnout, nechtěl, abych ho viděla v jeho upíří podobě. Damonovi to bylo jedno, choval se jako upír. Nezastíral, že je tím, čím je a ani ho nenapadlo maskovat, že mě právě v tu chvíli děsně touží kousnout. A já jsem s tím byla smířená. Líbala jsem ho a přtom mu stahovala košili, zubů na mém krku jsem si nevšímala.
Asi jsem měla, netrvalo dlouho a už přišel první kousanec. Bolelo to. Damonovy zuby se zabořily do mé kůže a krev z nejbližších žilek se nahrnula ven, jak ji Damon začal vysávat z rány. Netrvalo to dlouho, Damon si zjevně hodlal hrát. Jen na vteřinu ochutnal mou krev a pak se zase odtáhl a se rty ještě stále poskvrěnými krví mě začal znovu líbat. Okusila jsem svou vlastní krev, k mému překvapení to nebylo zase tak hrozné. Bylo to zvláštní. Jak jsem tam tak ležela v Damonově objetí a on mě líbal tím svým drsným a zároveň i tak nějak něžným způsobem. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se od něj chci ze strachu odtáhnout, nebo milovat ten pocit, když mi zuby už napodruhé zajel pod kůži. Čekala jsem, že tentokrát už se napije pořádně a já přinejmenším ztratím vědomí, ale mýlila jsem se. Zase to bylo jen jemné a krátké. A pak přišel zase krvavý polibek.
A tak to bylo ještě několikrát. Damon si se mnou doslova pohrával a každou chvíli střídal rty a zuby. K mému vlastnímu překvapení mi to vlastně nevadilo - totiž... asi se mi to i svým způsobem líbilo.
Proboha!!! Vždyť na tuhle chvíli jsem čekala tak dlouho!! Jak dlouhá doba to vlastně přesně byla, co se mi začal líbit Damon?
Jenže pak už jsem opravdu začla mírně ztrácet vědomí. Dělaly se mi mžitky před očima a nedokázala jsem nic jiného, než jen bezvládně ležet v Damonově náruči a nechat se líbat.
A pak přišlo něco pro mě úplně nového. Z ničehož nic se mi u úst objevilo něco pevnějšího něž rty a něco horkého mi začalo stékat do krku. Byla jsem na pokraji vědomí, takže to, že je to vlastně Damonova krev, jsem si uvědomila až po docela slušné chvíli. A ani pak jsem nemohla přestat. Teprv když už se mi začaly i oči zavírat vyčerpáním z náhlé ztráty krve, jsem dokázala přestat. A pak už si stejnak nepamatuju nic. Možná, že jsem usnula, možná, že jsem omdlela - nevím, jediné, na co jsem si ještě vzpoměla, bylo, že usínám nebo omdlívám v Damonově objetí a to mi stačilo.
No a pak jsem se zase probudila.
Všimla jsem si, že obloha za oknem je ještě pořád černá - nebo taky možná už zase, ale to mi bylo po pravdě úplně jedno. Prostě jsem si řekla, že ještě můžu v klidu spát dál a chtěla jsem se znovu přitulit k Damonovi, protože jsem se zjevně při spánku nějak odkulila pryč, jenže jak jsem se tak otočila, Damon už vedle mě nebyl.
To byla zrada. Napřímila jsem se a rozhlížela se, jestli třeba není někde v pokoji, nebo jestli už se zase nestřídala stráž, tedy jestliže už tu není zase Stefan. Ale nebyl. Ani Damon, ani Stefan, nikdo, jen já, já samotinká.
To mi přišlo podezřelé. Kdyby se vyměnila stráž, byl by tu Stefan a ten by mě tu nenechal samotnou. A Pokud tu nebyl Stefan, musel tu být logicky Damon, protože někdo stráž držet musí. A ten by mě tu snad taky nenechal samotnou, nebo jo? Ne, to by neudělal. Ne teď. Musí tu někde být. Někde tady v domě určitě je.
S tou myšlenkou jsem se trošičku uklidnila. Chvíli jsem jen tak seděla na posteli a čekala, jestli dorazí. Jenže Damon nikde a ankonec mě to čekání omrzelo. Zvedla jsem se a šla jsem ho hledat sama. Vždyť to sakra není zas tak velký dům, aby mě tu neslyšel!
Přecupitala jsem chodbu a jak jsem tak procházela, nahlížela jsem do každého pokoje, který jsem minula. Když jsem došla až ke schodům, už jsem to nevydržela a zavolala Damonovo jméno. A nic.
No... řekla jsem si, že bude zřejmě dole a dívá se na televizi, nebo poslouchá MP3ojky a neslyší mě. Tak jsem tedy seběhla schody a dole zavolala ještě jednou. Zase nic. Zamířila jsem tedy rovnou do obýváku. Jenže tam nic... A ani v kuchyni. Po Damonovi nebylo ani stopy.
Napadlo mě, že se někde schovává a chce si ze mě zase nějak vystřelit. "Damone!! Damone!! Damone, kde jseš, tohle už není vtipný!!," volala jsem jen tak do prostoru a doufala, že mi třeba odpoví. Jenže ono nic, hrobový ticho. "Damone...? Tohle ale už vážně není vtipný," spíš jsem už jen tak vystrašeně konstatovala, jak se někde dál v domě ozval nějaký blíže neurčitelný zvuk. Začínala jsem se bát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II