Covered by my Face 7

11. listopadu 2011 v 7:59 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Aprille
Jazyk: CZ!
Dej: V okolí Mystic Falls se potlouká nějaký neznámý upír, který, jak se tak zdá, jde Eleně po krku a ona tak musí veškerý svůj čas trávit hezky v bezpečí schovaná ve Stefanově domě, Stefan samotný se mezitím s Damonem snaží neznámého odhalit, ale... Co se stane, když jsou do toho zamotaná tajemství a lži?
Covered by my face 7

"Ach Bože," ulevila jsem si tiše a vjela si prsty mezi vlasy. Chvíli jsem se zahleděla do země a počítala a počítala, co teď můžu dělat a jaké mám možnosti na přežití. Pak jsem znovu vzhlédla k němu. Zřejmě ze mě za tu dobu nespustil oči. Stále mě pozoroval tím pohledem raněné laně.
"Já - já, mě je to vážně líto, já jen ... prostě.... prostě už takhle dál nemůžu. Mám strach, ano? Jen starch, nic víc," nakonec jsem se rozhodla pro lež. "Nevím kde je, ani co dělá a tři dny jsem ho neviděla. A mám strach. Vážně se omlouvám, ale nemůžu na to přestat myslet. Co když - co když se mu něco stalo? Co když se ani nemůže vrátit zpět, co když potřebuje pomoc - ať je to s čím chce," zvedla jsem se z postele a začala při tom přecházet po pokoji. Pohledem jsem se mu snažila vylíčit, jak strašně teď potřebuju, aby mi věřil. Vypadalo to, že se rozmýšlí, ale jeho pohled už nebyl zas tak neurčitý. Zdálo se, že mě chápe - tedy že chápe mou lež.
Ne že bych se nebála, to zase ne, měla jsem přímo příšerný strach, že se Damonovi něco stalo, nebo se stane. Ale v téhle situaci to nebyl ten důvod, proč jsem Stefanovi řekla jeho jménem. Myslím - i když to nevím jistě, vážně jsem v tu chvíli neuvažovala zrovna přehledně - myslím, že jsem v ten moment myslela na Damona, protože jsem skrytě toužila po tom, aby ty dotyky a ty polibky patřily Damonovi - nebo abych vůbec někdy jeho polibky mohla zažít. V tu chvíli jsem si to asi neuvědomovala - začínám na to přicházet teprv teď, jak se tak vracím v myšlenkách zpět. Toužila jsem po Damonovi. Já ho asi vážně milovala...
Tak proč sakra tak moc chci, aby mi Stefan věřil v mých lžích? A sakra... Proč tak moc chci, aby ty lži byly pravdou?
Toť otázka, na kterou jsem věděla odpověď už od okamžiku, kdy se v mém životě objevili bratři Salvatorovi. ... A to protože je miluju oba. Zoufale jsem toužila po Damonovi a přitom lhala Stefanovi a zároveň jsem chtěla, aby ty lži byla pravda, aby mezi mnou a Stefanem nebyla žádná taková překážka, abych si život nekomplikovala zřejmě nesmyslnou láskou k Damonovi, protože jsem zároveň s tím vším - i s tím, co jsem udělala i na co jsem jen myslela - a po tom v šem, jsem stále ještě milovala Stefana.
"Já - já nevím, co si o tom mám myslet," přiznal nakonec Stefan po dlouhé odmlce. Nemohl si ani představit, jak ráda bych teď řekla to samé. "Ale...," pokračoval pak," já teď vážně nemůžu udělat nic víc než slíbit, že se mu nic nestane. Chápu, že o něj máš strach - i když nebudu zastírat, že je mi to trochu proti srsti," zahleděl se na mě takovým tím rozumným a vyrovnaným pohledem, při kterém mé černé svědomí hlásilo poplach třetího stupně.
Ale jednou už jsem zalhala, tak budu lhát dál - přece jenom nechci zničit můj vstah se Stefanem jenom kvůli mnohem spíš platonické než skuečné lásce k Damonovi.
"Vážně je mi líto všech těhle nedorozumění a nepříjemností," vypravila jsem ze sebe sklesle a znovu se posadila na postel vedle něho.
"Jo," přisvědčil,"To mě taky." A bylo ticho. On se díval do země, jako by nad něčím usilovně přemýšlel a já se užírala černým svědomím a snažila se nepadat ještě hloub do těch sprostých lží, které se kolem nás začaly ovíjet.
"Je pozdě," oznámil pak Stefan po nějaké té chvíli strávené rozpačitým tichem. "Měla bys jít spát, Eleno," řekl a pomalu se zvedl ze svého posedu na Damonově posteli. Podívala jsem se na něj s nadějí, že se snad všechno nějakým zázrakem přemaže a všecho bude zase při starém - budu milovat Stefana a skrytě budu koukat po Damonovi.
U dveří se ještě otočil a střetnul se s mým pohledem. Trochu se pousmál, když viděl, že ještě stále sedím na té posteli. "Klidně můžeš zůstat tady," řekl po chvíli, kdy čekal, že se zvednu a půjdu s ním. "Damonovi to vadit nebude."
To mě trochu překvapilo. Vypadal s tím docela smířený. A mě to upřímně ani nenapadlo - tedy že bych mohla přes noc zůstat tady. Nešla jsem za ním, protože jsem byla tak nějak ztuhlá a celá zkoprnělá z toho všeho předstírání a událostí dnes večer. Že bych vážně mohla zlstat v Damonově pokoji a Stefanovi by to přitom nevadilo, na to jsem opravdu ani nepomyslela. Ale ta představa mě lákala. I když jsem opět věděla, že někde tam uvnitř to Stefanovi stejně vadit bude. Ale co?
I on mi přeci zalhal... a když už mi to nabízí...
Přikývla jsem. A on mě neošálil tím jeho vlídným úsměvem, jak za sebou zavíral dveře pokoje - já ten stín, který mu přeběhl přes tvář viděla moc dobře. Ale může si za to sám, neměl mi to nabízet.
Na nějaké převlékání jsem se ten den úplně vykašlala. Prostě jsem odhodila džíny na stejné místo, kde už spočívala moje halenka a svalila se do peřin.
Byl to zvláštní pocit. Tak nějak jsem cítila, že tu nemám co dělat, že sem nepatřím. Že bych měla být ve Stefanově posteli - s ním a s nikým jiným. Jenže na druhou stranu se mi tu líbilo. Všechno kolem mi připomínalo Damona. Z peřin i polštářů jsem ještě mohla cítit jeho vůni.
Zachumlala jsem se do těch peřin ještě o něco hloub, až jsem sotva viděla na lampu na stěně proti mě.
Ale usínalo se tu moc dobře. Vytuhla jsem jen několik minut po tom, co jsem ulehla. Ale to možná bylo tím, že jsem byla tak vysílená z toho našeho předešlého rozhovoru se Stefanem.
Byla jetště hluboká noc, když jsem se zase probudila. V tu chvíli jsem se už po druhé přesvědčila, že historie se opakuje. Zase jsem slyšela hlasy. A skulinkou mezi dveřmi a podlahou prosvítal jemný proužek světla z chodby. Přesto jsem se však z nějakého důvodu neodvážila otevřít oči dokořán - naopak, raději jsem ihned zase sevřela víčka k sobě. Jen jsem tiše naslouchala.
"... Jsi si vážně jistý?," ten hlas patřil Stefanovi.
"Samozřejmě," odpověděl Damon vzdorovitě a ve mě v tu chvíli hrklo - je tu, je v pořádku a nic se mu nestalo! Měla jsem chuť ihned vlítnout na chodbu a pověsit se mu kolem krku a držet a nepustit. Naštěstí jsem měla dost rozumu na to, abych to nakonec zavrhla. Třeba se ještě dozvím, co že to ten Damon vlastně kde dělal a co že to přede mnou ti dva skrývají. "Jen - jen potřebuju trochu času," dodal pak ještě Damon už ne tak vzdorovitě.
Nějaké kroky. "Vážně?," zeptal se Stefan, k mému překvapení v jeho hlase zaznívala starost - snad se ještě nestará o Damona po tom všem, co jsem v minulé době natropila??!! Já ho vážně nechápu...
"Jo!!," trochu zvýšil hlas Damon ve vzdorovitém odseknutí. "Nemiluju ji, zvládnu to, je mi ukradená, jasný?! Potřebuju jen trochu času," ta slova mě zamrazila až hluboko v kostech. Není tu žádná jiná "ona" než já... což znamená, že jsem Damonovi ukradená. Ani se nedá popsat ve slovech, jak mě to zasáhlo - a to beru v úvahu i to, že jsem byla ještě pořád dost citově ovlivněná tou radostí, když jsem uslyšela jeho hlas, nad tím, že je v pořádku a nic se mu nestalo.
Zase nějaké kroky. "Chybíš jí," ozval se Stefan a mě tím málem vyrazil dech. Chvíle ticha - Damonovi zjevně taky. "Možná... možná bys měl dnes zůstat," pokračoval pak Stefan. "... Však víš, aby... aby si nic nemyslela," poslední jeho slova jsem musela spíš odtušit, jak je řekl potichu. Tím mě trochu zasadil brouka do hlavy - snad se nechystal zase odejít?! Aniž by mě třeba jen pozdravil?!
... ach tak, já zapoměla, já jsem mu vlastně ukradená, že?, pomyslela jsem si hořce. K mému překvapení to ale nezměnilo nic na tom, že jsem přímo prahla po tom, alespoň na minutku ho vidět - přesvědčit se na vlastní oči, že je tady a v pořádku. Co na tom, že jsem mu ukradená? Vždyť to jsem koneckonců - když ně věděla, tak alespoň tušila - už celou dobu, ne?
"Fajn, asi - asi máš pravdu," připustil nakonec Damon a zase jsem zaselchla nějaké kroky.
"Ehm, ne, vlastně... tudy," ozval se zase trochu rozpačitě Stefan. Kroky se zastavily. "Neptej se," mohla jsem jen tušit, že se za mnou Damon původně autmaticky vydal do Stefanova pokoje a Stefan ho proto musel zarazit.
A pak se najednou ozvalo jemné zakvílení dveří a do pokoje prosvitlo světlo z chodby. Ani nevíte, jak jsem v tu chvíi byla ráda, že jsem měla stále ještě zavřené oči. Raději jsem předstírala, že spím. To je vždycky nejsnažší východisko - a já už jsem si dnes (nebo možná spíš včera) užila dramatu až dost.
Cítila jsem na sobě Damonův pohled - a ani na sekundu jsem nezapochybovala, že je to vážně Damon, kdo je tu teď se mnou v pokoji. Pak se najednou udělala zase dokonalá tma a skrz víčka už mi pak žádné světlo neprosvítalo. Jen tma.
Čekala jsem že něco uslyším, nějaké vrzání nebo kroky nebo prostě něco - ale nic se neozvalo. Čekala jsem dlouho, ale nakonec mě přece jenom přemohla únava a já znovu usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Delena or Datherine

Delena
Datherine

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II