WTF?! 28

1. listopadu 2011 v 9:55 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Tatínek


"Nathalie," ozvalo se za mnou nesměle.
"Co?" otočila jsem se na ni naštvaně. "Chceš mi říct něco, co by změnilo můj názor, že jsi právě udělala největší blbost v životě?"
"Pořád je to náš táta," obhajovala se chabě.
"To je právě to, Eleno! Není to tvůj táta! A není to ani můj táta. Ten zemřel před několika lety."
"Chápu, že to tak bereš, ale já to nedokážu. Pořád ho mám ráda," bránila se.
Chytila jsem ji za ramena a donutila ji, ať se mi dívá do očí.
"Já ho taky milovala, Eleno! Jenže tohle už není náš táta. Tohle není ten chlap, který tě šestnáct let vychovával. Ten už je dávno pryč. Chtěla jsem toho hodně, když jsem ho prosila, ať mi dá pokoj? Ať se mi necpe do života? Jsi dospělá, musíš se začít řídit svým rozumem, ne tím, co ti poručí ostatní."
"Já vím," řekla rezignovaně.
"Na konci týdne se vrací Jeremy a věřím, že ten bude na mojí straně. Ale upozorňuju tě, jestli do té doby udělá nějakou pitomost, je mi jedno, jestli s tím budeš souhlasit, ale vypadne odsud," řekla jsem nekompromisně.
"Fajn," vydechla. "Vrátíme se teď dovnitř?"
"Přešla mě chuť, jdu domů."
"No tak, Nath!" snažila se mě zastavit.
"Budu na telefonu," připomněla jsem jí ještě, než jsem zašla za roh.
Vycházkovým krokem jsem mířila domů, vlastně k Damonovi, a přemýšlela, proč se Elena tak zachovala. Když už mě nějaký důvod napadl, překrylo ho plno důvodů, které jasně říkaly, že už to dávno není pravda.
Posledních deset minut pršelo, takže se mi vlasy lepily na obličej a začínala mi být zima. A to jsem byla teprve v polovině cesty. Kopala jsem do kamínků na chodníku a připadala si jako malé dítě, když vedle mě zastavilo auto.
"Co tak sama, slečno?"
"V tomhle oblečení? Chystám se někoho sbalit," pokrčila jsem rameny.
"Tak si nastupte, někoho vám najdu," nabídl se. Usmála jsem se a nakonec ho poslechla. Ještě než jsem se připoutala, natáhla jsem se pro krátký polibek. Doufala jsem, že mě to uklidní, a svůj účinek to tak trochu splnilo.
"Sakra, je mi zima," zamručela jsem nespokojeně. "Chci do tepla a klidu."
"Tak to jsi nastoupila do špatného auta."
"Ach jo, vždycky jsem měla smůlu," povzdechla jsem si.
Oteplilo se, až jsme byli u domu, takže jsem rychle vyběhla do pokoje, převlékla se do suchého a vlasy zabalila do ručníku.
"Nejbližší letadlo do Turecka letí za dvě hodiny."
"Moc vtipné!" ušklíbla jsem se a skočila jsem na pohovku vedle něho. "Na co koukáme?"
"Na film."
"Proč jsem očekávala jinou odpověď?" ptala jsem se sama sebe a přikryla se dekou.
Nudilo mě to. A poznala jsem to jediným způsobem, přemýšlela jsem nad tím, co táta řekl, a televizi jsem přestala vnímat úplně.
Byla jsem pro něj zklamání. Jedno obrovské zklamání. Dával to najevo už svým jednáním, ale teprve dneska to řekl naplno. A já vážně netušila, že mě to takhle vezme. Dávno mi došlo, že spolu už nikdy nebudeme mít takový vztah jako kdysi, ale tohle bylo… něco jiného. Něco úplně odlišného.
Něco definitivního.
A i přes to, jak hrozně se mi poslední dobou zprotivil, i přes to, jak se ke mně choval, co provedl a jak ohromnou chuť jsem měla ho něčím praštit, i přesto mi to teď přišlo hrozně líto. Protože i když jsem tvrdila, že já už žádného otce nemám, až dneska jsem to mohla říct s čistým svědomím. Teprve po dnešku to byla pravda.
Že mi začaly téct slzy, jsem zjistila, až se mě Damon zeptal, co se stalo, a dělalo mi problém na něj zaostřit. Rychle jsem zamrkala a narovnala se.
"Ne, dobrý," ujistila jsem ho. Nebo jsem ho alespoň ujistit chtěla, ale nejspíš se to nepovedlo. Vypnul televizi a natočil se úplně ke mně. Protočila jsem oči a raději vstala. "Vážně jsem v pořádku."
"Brečíš. Ty nikdy nebrečíš. Rozhodně ne, když je všechno v pořádku," konstatoval. Přešla jsem ke krbu a snažila se ty zpropadené slzy okamžitě zahnat.
"Nebrečím, prostě mi slzí oči." Ale byla to tak pitomá výmluva, že jsem se vůbec nepozastavila nad tím, když mi neuvěřil. Objevil se těsně přede mnou, až mě to vylekalo. To nadzvednuté obočí jasně naznačovalo, že mě nenechá se z toho jenom tak vyvléct. "Chci, aby zmizel. Aby konečně vypadl z našeho života. Chci toho tolik?" zeptala jsem se zmučeně. Nadechoval se, že mi odpoví, ale zarazila jsem ho. "Nebo víš co? Nechci to vědět, mohlo by mě to naštvat."
"Tak co chceš?" zeptal se s nadzvednutým obočím.
"Já nevím," povzdechla jsem si a bezmocně si prohrábla rukou vlasy.
"Něco mě napadá," usmál se šibalsky. Vyčkávavě jsem ho sledovala. Přitáhnul si mě k sobě a rukama mi okamžitě vjel pod tričko. "Ještě jsi mi neukázala to nové prádlo," stěžoval si. "Musím ho prozkoumat, jestli není vadné."
"Jasně," zasmála jsem se. "Když tak ho mám jít vrátit, co?"
"Myslím, že to nebude nutné," zašeptal. A já se zase málem roztekla jako čokoláda.

Ráno jsem si lehce přivstala, takže mě vzbudilo až zvonění mobilu. Nespokojeně jsem zakňučela a rukou začala šmátrat po druhé straně postele. Byla prázdná. Zakňučela jsem ještě nespokojeněji a zvedla jsem telefon.
"Ahoj, Care," zamumlala jsem rozespale. "Co potřebuješ?"
"Máme průšvih. A když říkám průšvih, myslím tím pořádný, pořádný průšvih." Únava ze mě najednou opadla a vystřídal ji strach.
"Co se stalo? A jestli řekneš, že jde o tátu, tak se půjdu zabít."
"Jo, tak napůl jde o něj. Dneska byl za mámou. A kdyby je nepřerušil zásah, byl odhodlaný říct jí o upírech. A když říkám říct jí o upírech, myslím tím říct jí, kdo ten upír je."
"Děláš si srandu?" ptala jsem se nevěřícně. Slyšela jsem z koupelny sprchu, takže jsem mohla klidně mluvit.
"Ne, už se k tomu dostávali. Čekala jsem na ni před dveřmi kanceláře, takže jsem je slyšela. Řekl jí, že by byla překvapená, kdyby věděla, kdo všechno je upír. A že jí s radostí řekne jména."
"Proboha," zaklela jsem.
"Nath, vyhrožoval mi. Řekl, že kamarádka jeho dcery zemřela. Chce říct mámě, co jsem," fňukla.
"Caroline, uklidni se, postarám se o to, aby nic neřekl, věř mi. Hlavně se snaž od něj svou mámu držet co nejdál."
"Chtěla, aby za ní přišel odpoledne."
"Fajn," hekla jsem, jak jsem se snažila dostat z postele. "Care, postarám se o to, slibuju. Zatím."
Rychle jsem na sebe navlíkla nějaké oblečení, upravila se a chtěla vypadnout dřív, než vyleze ze sprchy. Nepodařilo se mi to.
"Někam jdeš?" ptal se překvapeně. Přistiženě jsem se na něj otočila a v duchu útrpně zakňučela. Tohle mi dělá naschvál!
Stál tam v ručníku s ještě neutřenými kapkami vody po celém těle a s další vodou kapající mu z vlasů.
"Caroline," pronesla jsem, jako by to mělo být jasné. "Zase nějaké holčičí řeči." Nechtěla jsem mu to říct, aby zase nevyváděl. A věděla jsem, že on by vyváděl. Byla jsem si jistá, že by ho chtěl zabít. "Nemůžeš takhle zůstat, než se vrátím?" zkusila jsem to.
"Záleží na tom, jak rychle se vrátíš."
"Sakra," povzdechla jsem si. "No, nevadí, vyberu si to jindy," slíbila jsem mu a rychle jsem vypadla z pokoje. Hned za dveřmi mi ale něco došlo a vrátila jsem se zpátky. "Půjčím si auto," oznámila jsem mu, sebrala ze stolku klíče a zase vypadla pryč. Nestihl ani protestovat.
Dveře domu jsem otvírala do deseti minut a ani mě nenapadlo klepat. Byla jsem tady ještě pořád doma. Krom toho jsem neměla čas a ani chuť klepat na vlastní dveře.
"Eleno?!" křikla jsem do domu.
"Ahoj," ozvalo se nesměle z kuchyně.
"Kde je?" zavrčela jsem a rázným krokem jsem mířila za ní. Zarazila jsem se ve dveřích a trochu upustila z toho naštvaného tónu. "Ahoj, Jenno."
"Ráno někam odešel a ještě se nevrátil," odpověděla mi na předchozí otázku Elena a Jenna jenom na uvítanou mávla. "Co provedl tentokrát?" povzdechla si.
"Byl za šerifkou." Nechápavě se zamračila.
"Říct jí o místních upírech," prskla jsem naštvaně.
"To neudělal," vydechla překvapeně Jenna.
"Neudělal, protože to nestihl. Ale má s ní domluvenou schůzku odpoledne."
"Jak to vlastně víš?" Povzdechla jsem si a sedla si vedle Jenny.
"Volala mi vystrašená Caroline, která se bojí, že ji propíchne vlastní matka. Hele, slíbila jsem, že jestli udělá ještě jednu botu, tou svojí ho vykopu z města." Odhodlaně jsem se na ni dívala a čekala, než si povzdechla.
"Dobře. Co chceš dělat?" zeptala se rezignovaně. Konečně byla ochotná spolupracovat.
"Budeš muset obětovat pár svých cestovních tašek," usmála jsem se. "Jenno, jak moc budeš ochotná sbalit věci svého švagra?"
"Ani si to neumíš představit," ujistila mě dychtivě. Těšila se na to. A já taky. Jenom Elena se ještě pořád tvářila… nezúčastněně.
"Jestli nás chytne, jak mu házíme věci do kufru, zabije nás," uchechtla jsem se.
"Jo, a těším se na to."
"Eleno?"
"Neřekla bych, že se zrovna těším, ale začínám mít dobrý pocit," pronesla nevěřícně.
"Já ti to říkala," usmála jsem se škodolibě.
Neměl moc věcí. Teda… měl jich víc, než by se mi líbilo, ale s tímhle systémem ukládání věcí jsme měly za chvíli sbaleno. S velkým potěšením jsme snesly tašky ke dveřím a rozvalily se na pohovce. Nevěděla jsem, jestli se vrátí ještě před tím, než by se měl setkat se šerifkou, ale alespoň jsem doufala.
Moje přání mi splnil.
Když jsem slyšela, jak auto zabočilo k domu, vystřelila jsem ke dveřím jako blesk. Otevřela jsem dřív, než to stihnul on, a nepustila ho dál.
"Vrátila ses domů?" ušklíbl se.
"To sotva!" odfrkla jsem si a popadla obě tašky. Hodila jsem mu je k nohám a spokojeně se na něj usmála.
"Co to je?"
"Tvoje věci." Rozesmál se a nevěřícně zavrtěl hlavou.
"Zase se mě odsud snažíš dostat? Nepovedlo se ti to ani včera, tak proč ztrácíš čas a snažíš se o to znovu?" nechápal.
"Nesnažím se, já tě vyhazuju. Sbalily jsme ti všechno, takže už ani nemusíš jít dovnitř," informovala jsem ho. "Neměl jsi vyhrožovat Caroline. Neměl ses snažit říct šerifce o upírech. A když nad tím tak přemýšlím, neměl ses ani vracet."
"To je směšné. Elena ti to nikdy nedovolí." Zněl tak zatraceně sebejistě.
"Chci, abys odešel," ozval se za mnou její pevný hlas. "To, že se nám snažíš pořád organizovat život, je jedna věc. Ale to, že vyhrožuješ lidem, na kterých mi záleží, je něco úplně jiného. Nechci tě tady. A měla jsem to říct už včera."
"Eleno!" zavrčel naštvaně, ale ona jenom prošla kolem a vydala se do patra.
"Slyšel jsi ji? Nechce tě tady. Ostatně jako nikdo," řekla jsem vítězně. Vyndala jsem jeho klíčky ze zámku a z kroužku mu sundala ten od našeho domu. Zbytek jsem mu vrátila. "Odjeď odtud okamžitě. Aniž by ses setkal se šerifkou. Protože jestli zjistím, žes jí něco prozradil, nebudu jim bránit, když tě budou chtít zabít."
"Jak to můžeš udělat? Jsem tvoje rodina."
"Každý chrání ty, na kterých mu záleží. Mně záleží na nich. Jenom na nich," prskla jsem po něm. "Nevracej se. Už nikdy." Nečekala jsem, jestli vůbec pochopil, co po něm chci, a zavřela mu dveře před nosem a zamkla.
"Nathalie, okamžitě otevři!" bušil na dveře. Takže pochopil. "Nathalie!" Vytáhla jsem mobil a našla v seznamu Damonovo číslo. Otevřela jsem dveře a nacpala mu ten mobil před oči.
"Zavolám mu klidně teď!" oznámila jsem mu naštvaně. Ve skutečnosti bych jim nejspíš nedovolila, aby ho zabili. Ale to on nevěděl.
"Chtěl jsem vás jenom zachránit."
"Jasně, tak to jsi přišel o pár let později. Teď už to nepotřebujeme." Dlouho se mi díval do očí, než naštvaně popadl tašky.
"Jednou si uvědomíš, že jsi tohle dělat neměla." Neodpověděla jsem mu na to nic. Sebral se a odešel k autu. Naházel tašky na zadní sedadla a silou práskl dveřmi. Když vyjížděl od domu, přišla ke mně Jenna a pohladila mě po zádech. Připadala jsem si, jako by mi po neuvěřitelně dlouhé době někdo uvolnil spoutané ruce.
A bylo mi dobře.

"Vedu návštěvu!" křikla jsem.
"Nejsme doma!" ozvalo se z obýváku. Uchechtla jsem se a skopla z nohou boty.
"Ani pro mě?" zkusila to Elena.
"Zvlášť pro tebe ne!" Prošly jsme chodbou a zastavily se ve dveřích. Seděli rozvalení v křeslech a oba si něco četli.
"Zase se flákají, jak jinak?!" povzdechla jsem si. "Musíme s vámi mluvit." Stefan zaklapnul knihu a zamračil se na nás. Damon jenom zvedl nespokojený pohled.
"Nechci to slyšet," zavrtěl hlavou.
"Stejně to řeknu," odpálkovala jsem ho. "Ráno mi volala Caroline."
"Zase její problémy s vlkoušem?"
"Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses to," utrhla jsem se na něj. "Ne, volala mi kvůli důležitější věci. Táta byl ráno za šerifkou, aby jí řekl o upírech ve městě." Tentokrát s malým zaduněním zaklapla i druhá kniha.
"Děláš si srandu?!" ujišťoval se.
"Ne, o tomhle fakt nežertuju. Naštěstí to nestihl, protože měli nějaký poplach -" Zarazila jsem se, když se Damon prudce postavil, a než jsem to stihla vůbec zpozorovat, stál před ním Stefan.
"Zabiju ho!" křičel naštvaně.
"Ne, nezabiješ!" snažil se ho zastavit. Zmítal se a Stefan měl co dělat, aby ho udržel.
"Pusť mě!" cedil skrz zuby a odstrčil ho od sebe. Tentokrát jsem to byla já, kdo se mu postavil do cesty.
"Uklidni se," prosila jsem ho a snažila se chytit mu ruce, jak jimi rozhazoval.
"Vyhrožuje nám. Nemůžeme ho nechat, aby nás prozradil." Odstrčil mě z cesty, ale chytila jsem ho za ruce a nehodlala ho pustit.
"Říkám, aby ses uklidnil! Před chvíli odjel z města," vysvětlila jsem. Přestal se se mnou prát a konečně se mi podíval do očí.
"Jak odjel z města?"
"Sbalily jsme mu kufry a hodily mu je za dveře."
"A on odešel? Jenom tak?" ptal se nevěřícně.
"Jenom tak ne, ale po mírném vyhrožování odjel," souhlasila jsem.
"Mírném vyhrožování?" uchechtla se Elena. "Hrozila mu, že vás nechá ho zabít."
"Jo, přesně to jsi měla udělat!"
"Ne, neměla. Měla jsem si to s ním vyřídit pěkně sama. Přesně tak, jak jsem to udělala…"
"Takže odešel?" ujišťoval se Stefan. Přikývla jsem. "Nadobro?"
"Pochybuju, že by se ještě někdy chystal vrátit."
"A šerifka?"
"O ničem neví. A doufám, že to tak zůstane. Neměla jsem ho jak zastavit, aby na ni nečekal. Takže teď musíme jenom čekat," povzdechla jsem si.
"A kdyby to řekl, můžeme ho zabít?" ptal se s nadějí Damon.
"Ne!" zamračila jsem se na něj. Zkroušeně se sesunul do křesla a nespokojeně našpulil pusu.
"Škoda."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Tina Tina | Web | 2. listopadu 2011 v 9:11 | Reagovat

skvele :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II