WTF?! 29 - Posledná kapitola :(

2. listopadu 2011 v 10:01 | Damonika |  Kapitolky
Autor: Ree
Jazyk: CZ
Krátky obsah:
Fanfiction k The Vampire Diaries. (Volné pokračování Vyfič!)
Damonovi a Nathalie to klape. Dokud Damon nezačne skrývat menší tajemství. I jeho nežárlivé přítelkyni dojde trpělivost. Jenže to tajemství je větší, než si myslela.
/gallery/WTF.jpg
Leden
Poslední kapitola




"Prosím," zašeptala jsem ochraptěle, když mi uprostřed noci zazvonil mobil.
"Jsme v nemocnici," ozvalo se rozzářeně. Protřela jsem si oči a zamžourala jsem na budík. 3:26, skvělé!
"To se máte?" zkusila jsem to. Vlastně jsem ani nevěděla, kdo volá. A nechtěla jsem to vědět. Protože kdybych to zjistila, jela bych ho zabít.
"Nathalie, tady je Rick," povzdechl si.
"Rick?" ověřovala jsem si rozespale, než mi to došlo. "Rick?! Co děláte v nemocnici?!" vyhrkla jsem a rychle se posadila. Už jsem byla úplně vzhůru.
"Jenna rodí," objasnil mi.
"Vždyť má termín až za tři týdny," nechápala jsem. Dva, tři dny budiž, týden bych ještě vzala, ale tři týdny? Tohle byl šok.
"Řekni to tomu dítěti."
"Tak dobře, za chvíli jsme tam." Už zase jsem zněla unaveně. Když jsem položila mobil a rozsvítila lampičku, Damon si připlácl polštář na obličej. "Promiň," zašeptala jsem.
"Kde za chvíli jsme?" zajímal se, když ten polštář trochu nadzvedl. Shodila jsem nohy z postele a opatrně se na ně postavila. Zakopla jsem o jeden spadlý polštář a sprostě zaklela.
"Jenna rodí, takže musím vzbudit Elenu a uvařit si pořádný kotel kávy, abych někde nenabourala," vysvětlila jsem a v kalhotkách a tílku se vydala do pokoje Stefana. Zaklepala jsem, a když se neozvalo žádné dále, prostě jsem vešla.
"Jdi pryč," zamručela Elena, když na mě obtížně zaostřila.
"Neštvi mě a vstávej, Jenna je v porodnici." Vystřelila do sedu stejně rychle jako já a vzbudila Stefana. "Skvěle, když je teď celý dům vzhůru, tak já půjdu zavolat Jerovi, že ho vyzvedneme." Vrátila jsem se do pokoje a překvapilo mě, když jsem naproti sobě viděla oblečeného Damona. "Co je?"
"Odvezu vás," vysvětlil. Zhluboka jsem vydechla a zaculila se na něj.
"Bojíš se, že bych nabourala?"
"Jo," odpověděl upřímně.
"Tak teď nevím, jestli to mám brát jako urážku, nebo mám být ráda, že se o mě bojíš," zamračila jsem se.
"Přeber si to, jak chceš," zasmál se, a když kolem mě procházel ven z pokoje, dal mi malou pusu. Neměla jsem to s ním lehké.
Během oblékání jsem volala Jerovi, a ještě než to zvedl, začala jsem mluvit.
"Odpusť si nadávky a výhružky, dokud ti neřeknu, proč volám."
"Fajn, máš na to patnáct sekund," ozval se rozespale.
"Potřebuju jenom dvě. Jenna rodí."
"Cože? Teď? Jak to?"
"Můžeš se jí zeptat, proč to nenechala až na odpoledne, ale myslím, že by tě zabila. Každopádně za čtvrt hodiny jsme u tebe, tak sebou švihni." Nebyl nadšený, ale co by pro Jennu neudělal, že?
Už oblečená, ale ještě unavenější než předtím, jsem vyšla z pokoje a sedla si na nejnižší schod a opřela si hlavu o zábradlí. Neusla jsem, ale byla jsem v tom transu, kdy už nevnímáte okolí, takže když kolem mě prošla Elena se Stefanem, zlekla jsem se.
"Co je?" zamračil se, když jsem na něj upřela nechápavý pohled.
"Ty jdeš taky?" podivila jsem se. Zarazil se a překvapeně se na mě podíval.
"Vadí to?"
"Ne, jenom… do nemocnice?"
"No a?"
"No já nevím. Třeba krev. Nebo krev. Nebo ještě krev!" vysvětlovala jsem.
"Ty nám nevěříš," konstatoval dotčeně Damon. "Neboj, naposled se nadechneme před nemocnicí," uklidňoval mě.
"To bys potom musel být celou dobu zticha. A to nezvládneš!" setřela jsem ho.
"Pojď, než tě nechám doma!" Ještěže jel taky, protože mě do toho auta doslova vlekl. Ani by mě nenapadlo, že by Jenna mohla rodit zrovna dneska, takže když jsem šla spát, bylo vážně pozdě. Nebo spíše brzo. Myslím, že jsem nespala ani hodinu. Já, která miluje spánek. Byla jsem tak unavená, že jsem ani neměla sílu být nepříjemná.
Jeremyho jsem pozdravila se zavřenýma očima a to, že jsme přijeli k nemocnici, mi musela oznámit až Elena. Na chodbě jsme potkali Ricka, ani nás nepustili dovnitř.
"Doktor říkal, že to bude ještě pár hodin trvat. Měl jsem vám zavolat až potom," řekl omluvně.
"To bys nás naštval. Nevadí, já si tady tak sednu na židli a na chvilku zavřu oči. Až se trochu proberu, zajdu si pro kotel kávy. Nejlépe dva litry. I když… možná čtyři."
"Jestli zavřeš oči, usneš," dobíral si mě Damon.
"Netvrdím, že ne," zamumlala jsem a opřela si hlavu o Jera, který se unaveně svalil vedle mě. "Řekni Jenně, že na ni myslím."
"Hm, myslím, že to poslání do určitých míst si nechám ujít," přiznal. Jo, Jenna rozhodně patřila do naší rodiny.
"A pokud na ni nebudu myslet, určitě se mi o ní bude zdát."
Usla jsem sice do pár sekund, ale nezdálo se mi o ní. Nezdálo se mi vlastně nic.
Vzbudil mě až nad ránem cizí dotyk na noze. Pomalu jsem otevřela oči a dívala se přímo do rozjařené tváře Ricka.
"Co?" zeptala jsem se chraplákem.
"Mám dceru," zašeptal pyšně. Prudce jsem se k němu natáhla a objala ho a tím pohybem jsem vzbudila Jera.
"Gratuluju!" vyhrkla jsem. Tentokrát se vzbudila i Elena. A docházelo jí to rozhodně rychleji než mně a Jerovi.
"Už?" ptala se s nadšením, a když přikývl, taky ho objala.
"Pojďte, Jenna by vás chtěla vidět," usmál se a kývl ke dveřím pokoje. Nadšeně jsem vyskočila ze židle a ten najednou získaný elán překvapil dokonce i mě. Ale i tak se Elena dokázala nahrnout přede mě a obejmout Jennu první. Pustila ji, až jsem ji taktně upozornila, že tady není sama.
"Ahoj, zlato," objala jsem ji. "Jak ti je?"
"Až mi přivezou malou, bude mi pohádkově," zasmála se a z jejího hlasu ta radost sálala do všech stran.
"Už vám ji vezu," ozvala se nějaká starší sestřička od dveří a přivezla ji až k posteli. "Tak pojď, maličká!" usmála se na ni a podala ji Jenně do nastavených rukou. Nikdy jsem ji neviděla tak zářit. Byla šťastná a byla neuvěřitelně pyšná. Elena okamžitě vytáhla foťák a spoušť pomalu její rychlosti nestíhala.
"Takže jak se malé Saltzmaňátko jmenuje?"
"Leslie. Leslie Saltzmanová."
"Ahoj, Leslie," zavrněla na ni Elena a strčila jí prst do té její malé dlaně. Malá byla vzhůru, ale nebrečela. Byla hrozně hodná. Vystřídala náruč Jenny i Ricka, než si ji vyškemrala Elena. Byla z ní stejně nadšená jako rodiče. A to jsem si myslela, že to nejde.
"Nath?" otočila se ke mně. "Chceš si ji pochovat?"
"Ehm." Na nic jiného jsem se nezmohla. Neměla jsem ráda děti. Ony neměly rády mě. Takže jsme se navzájem respektovali, ale… Jenna se na mě dívala takovým pohledem, že jsem nemohla říct, že se té malé štítím. "Jasně," přikývla jsem na Elenu a křečovitě se usmála.
"Netvař se tak vyděšeně," radil mi Damon šeptem a evidentně se bavil. Jenže já vyděšená byla. Vždyť já ani nevěděla, jak se takové dítě drží. Udělala ke mně krok a já už tehdy věděla, že to bude…
Nebylo!
Myslela jsem si, jak to bude divné, nepohodlně, zvláštní. Ale nebylo. Ležela mi v náručí a pozorovala mě těma obrovskýma očima. Zvedla ručičku a začala si hrát s knoflíkem mojí košile. Nechala jsem si ji ležet jenom na jedné ruce a tou druhou jsem jí pohladila tvář.
"Ahoj," usmála jsem se na ni a sjela jí prstem na bříško. Sledovala ho a potom mi ho druhou ručičkou stiskla stejně jako před chvíli Elenin prst. Byla jsem z toho celá rozněžnělá a sama sebe jsem nepoznávala.
"Jestli sis získala Nathalie, tak už si získáš každého!" dobíral si mě Damon.
"Jsi sprostý," sprdla jsem ho, ale měla jsem u toho na tváři tak přiblblý úsměv, že ta věta pozbyla význam.
"To je teta, u které nebudeš nikdy sama, zlatíčko," řekla Jenna. "Nepotřebuju, aby ses mi vrátila domů drzá."
"No dovol," bránila jsem se. "Já ji naučím jenom samé užitečné věci," slibovala jsem.
"No počkej," zarazil mě Rick. "Nepotřebuju, aby moje dcera flirtovala s klukama, uměla střílet, provozovala bojové umění a věděla něco o upírech." Zamračila jsem se a dotčeně jsem nafoukla pusu.
"To první se jí bude hodit. Počkej, jednou ji budeš chtít mít konečně pryč z domu. Musí umět balit kluky!"
"Fajn, ale budeš ji to učit až ve dvaceti." Pobaveně jsem nadzvedla obočí.
"Myslíš, že já jsem ty znalosti získala až tak pozdě? To jsou léta praxe," provokovala jsem ho. "Ale vážně netuším, jak chceš udělat, aby nevěděla o upírech. V téhle rodině. V tomhle městě."
"Jenna to taky dlouho nevěděla."
"Dokud nepřišel nějaký prevít a-"
"Nath!" okřikli mě a já si připlácla ruku na pusu. Malou to pobavilo a začala se mi smát. Nikdy bych neřekla, že se mi takový smích bude líbit.
"Nic jsi neslyšela a nikdy to slovo nepoužiješ!" hrozila jsem jí ukazováčkem. Chytila mi ho oběma ručičkama a strčila si ho do pusy. "Ale ví, koho se držet! To se jí bude hodit."
"No to teda!" ušklíbl se Jer a natáhl ruce, abych mu ji taky na chvíli půjčila.

Při cestě zpátky domů jsme měla moc prostoru k přemýšlení. Rozhodně víc, než by se mi líbilo. Nikdy jsem nevěřila na ty pitomé řeči o biologických hodinách. Ale ta zatracená věc fakt tikala. A ten zvuk se nedal snést.
"Co je?"
"Co?" trhla jsem sebou. "Nic," ujistila jsem ho s úsměvem. Nevěřícně se na mě otočil a přimhouřil oči. "Jenom jsem uvažovala nad Jennou. Vypadala fakt spokojeně."
"Narodilo se jí dítě. Bylo by divné, kdyby nebyla spokojená," pokrčil rameny.
"Jo," souhlasila jsem. "Jenom by mě zajímalo, jestli to je u všech matek, nebo jenom u ní."
"O co jde?"
"O nic," bránila jsem se. "Jenom jsem tak uvažovala."
"Fajn, protože to znělo, jako bys to dítě chtěla taky."
"Já? Vždyť mě znáš, já nemám děti ráda," zasmála jsem se. Přikývl, ale vypadalo to, že oba víme, že tak trochu lžu. Ale ani jeden z nás o tom nechtěl mluvit. Zaprvé proto, že se s tím stejně nedalo nic dělat, zadruhé proto, že jsme to prostě byli my. A my se o ničem takovém nikdy nebavili. Nechtěla jsem s tím začínat. "Potřebuju spánek," změnila jsem raději téma.
"Ty potřebuješ spánek pořád."
"Já vím," uchechtla jsem se. "Ale prakticky vzato potřebuju jenom postel."
"A potom že já myslím jenom na jedno," ušklíbl se.
"Myslíš," zasmála jsem se. "Protože já myslela úplně na něco jiného."
"Jo? Na co?" zajímal se.
"To už je teď jedno," vymlouvala jsem se a snažila jsem se zadržet smích.
"Takže jsi myslela na to samé, na co já," konstatoval.
"Ne, ne!" bránila jsem se. Hádali jsme se až do doby, než zastavil před domem. Odešla jsem do pokoje, i když na mě pořád mluvil.
Do našeho pokoje.
Protože i když se táta před pár měsíci odstěhoval, evidentně bez toho, aby šerifce něco prozradil, a nevrátil se, alespoň prozatím, nepřestěhovala jsem se zpátky. Měla jsem to několikrát v plánu, jenže se mi buď nechtělo, nebo do toho něco vlezlo. A on mě nevyhazoval, tak proč spěchat? Stejně jsme spolu byli pořád.
"Poslouchej mě, když s tebou mluvím!" mračil se na mě, když vešel do pokoje a našel mě tam rozvalenou na posteli.
"To bych tě musela poslouchat pořád a to se mi nechce," vyplázla jsem na něj jazyk.
"Já tě jednou fakt prodám!" hrozil mi, ale nebrala jsem ho vážně. Takhle mi hrozil pořád. Ale neměl na to srdce. Žaludek. Ani jiné části těla.
"Chyběla bych ti," usmála jsem se samolibě.
"Určitě ne."
"Neměl by ses s kým hádat," připomínala jsem mu.
"Konečně," nedal se.
"Musel bys zase usínat sám," nedala jsem se.
"Nikdo by se nerozvaloval přes celou postel," pokrčil rameny. Byla jsem na něho krátká. Dokonce i já.
"Tak já jdu," rezignovala jsem nakonec a postavila se. Vzala jsem si tašku a chtěla kolem něho projít pryč, ale postavil se mi do cesty. A znovu, když jsem udělala krok doprava. I když jsem se vrátila o krok doleva. "Pusť mě, když mě tady nechceš!" Natáhl ke mně ruce, ale já ho přes ně plácla. "Neosahávej mě!" bránila jsem se. Snažila jsem se ho odstrčit z cesty, ale jedním pohybem mi chytil ruce a s nadzvednutým obočím mi zíral do očí.
"Jsi roztomilá, když se zlobíš."
"Proto mě tak štveš?"
"Jinak bych si to přece nedovolil." Usmíval se jako svatoušek.
"Jasně. Ty přece nikdy," ušklíbla jsem se. Za ruce si mě přitáhl těsně k sobě a rty se zastavil těsně před těmi mými.
"Já nikdy," vydechl a políbil mě.
"Takhle si to neurovnáš," zamumlala jsem. Ale zkoušel to dál. A moc dobře. "Hm, ale můžeš to zkusit," dodala jsem po chvíli. Uchechtl se a obmotal mi paže kolem pasu. Pozadu mě dotlačil až posteli a donutil mě si lehnout.
"Tebe si jde moc dobře udobřit," řekl samolibě. Mlčela jsem. Na stírací poznámky byl čas zase jindy.
KONEC
xxx
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ľúbi sa vám Nathalie a Damon?

Áno, veľmi...
Nie...

Komentáře

1 Dee* Dee* | Web | 3. listopadu 2011 v 17:15 | Reagovat

To už je konec!! Bylo to opravdu moc hezké. Hlavně nakonec s těma stíracíma poznámkama. Prostě boží! ;-)

2 Kat Kat | Web | 3. listopadu 2011 v 19:18 | Reagovat

Víš co kašli na to, není třeba :) Psala jsem si s ostatníma Affs a většina by radši zůstala v utajení a já chci s každým zůstat za dobře, takže to necháme být :D:* Ale díky kočko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
II ARCHIV II delenastory-damonika.blog.cz II